Zkouška sirén Zkouška sirén
|KONCERTY| |MP3| |VIDEO| |TEXTY| |FOTAZ| |GUESTBOOK| |OSTATNÍ|




Čítárna

Babí léto
Bezcílnost protkaná citlivostí
Chce se mi chcát...
Čas vyplněný slovy
Černá chvíle proradná
Červená Karkulka
Dítěcí
Elektročas
Hluboko v útrobách
Jazz
Kecy v kleci
Kira
Kniha ve virtuálním světě
Kolemjdoucí pán
Královské reggae
Krize osobnosti
Lavina zvuku
Lena
Lota
Malířka
MaRa
Měla babka 4 jabka
Metalák
Mramorové jistoty
Naivní
Nejtrestuhodnější roztržitost
Noční zpověď
Nový tanec
Perníková chaloupka
Pohanská litanie
Pomníky a pomněnky
Posmrtná krize identity
Při rozdělávání ohně v kamnech
Procházka nočním sadem
Prolítlo mi hlavou
Raped and Confused
Řeka
Rozbité srdce
Rozhovor dvou atheistů
Ruce v lese
Sirény
Smolíček Pacholíček
Strom
Světla blednou
Televize
Tři oříšky pro Popelku
Truchlodušní
U vody
Úchylácká
Věci v mlze ztracené
Večery pod lampou
voe
Za soumraku
Za soumraku (II.)
Zlověstné ticho
Šamanská moudrost

Čas vyplněný slovy

Tichá píseň jako stvořená pro půlnoční čas...
Balancuji na hranici slyšitelnosti, abych neprobudil zlost spících ve vedlejším pokoji. Údery do kláves nejprve ruší překrásnou melodii a vzbuzují napětí. Kdo to škrábe do noci své žalozpěvy? Duchové se ptají. Ale nespavost básníka mluví svým vlastním jazykem. Žádám jen toleranci k tvorbě. Nesoustředěnost se zakusuje zezadu do hlavy a pocit marnosti nahlodává motivaci psát dál. Jenomže příběh je již hotov. A už jej někdo zaznamená, nebo ne. Nebo nelze napsat nic, co by nebylo. A tak se s marností snoubí pocit vnitřního uspokojení, protože vím, že není co ztratit. Nanejvýš se mi to nebude líbit, až to budu ráno číst...
Otevírají se chodby a tunely. Cítím jejich možnosti, třebaže dosud tápu ve tmě. S roztřesenou duší kladu slovo za slovem a spoléhám na svůj cit, kterému už zítra stejně nebudu rozumět. Jedinečnost okamžiku zůstává uzavřena v temnotě hrobu paměti. Jen ti, co věří ve zmrtvýchvstání, se nemusejí smrti bát. A ti, co z mrtvých vstali již, nebojí se žít. Křehkost myšlenky uzavřené do sebe se podobá čitelnosti inkoustové skvrny, jež polovinu slov poslední vůle přítomnosti zakrývá.
Nesrozumitelnost mnohdy kouzlí v překvapivých barvách.
Kdo jsem?
Rozpětí křídel andělů a dusot kopyt ďáblů...
Snad jen slova do tmy uložená platí navždy a síla myšlenky spíš sem tam uchopuje nás, než že bychom my uchopovali ji. Tak jako Země nepatří nám, ale my patříme Zemi. A klaun, co se staví na hlavu, nám mnohdy jenom nastavuje zrcadlo.
Kdo mᚠoči otevřené, viz. Kdo mᚠuši nastražené, slyš. Sám sebe prohledej, poutníče. Sám sebe.
Hleděli jsme na hvězdy a čas se zastavil. Kdo takový výjev považuje za romantické klišé, ztratil pevnou půdu pod nohama a potácí se bludištěm vlastních předsudků a škodolibých frází. Skepse je zdravá, jen pokud má kořeny v pravdě. Prohledej sebe sama!
Kdo jsi?
Pleskot netopýřích křídel v pavučině času. Osminohá věčnost hladově číhá v zákrytu a z jejích kusadel kanou krůpěje jedovatého zapomnění. Sérum paměti má pouze dočasné účinky a moucha lapená do vláken pavučiny je jen obětí vlastních iluzí... Ano, nesrozumitelnost umí být někdy kouzelně průzračná, pokud ovšem sama sobě rozumí. Ztracenou nit však nelze navázat a slova dokážou být zrádná jak bezedný močál. Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět.
Rozečtený dopis nelze jen tak odložit, i když nás už začne nudit. Řečník mluví až do konce. Píseň zní až do poslední noty. Život se žije i v okamžiku smrti. A smrt se rodí s narozením. Jednota věcí rozptýlených v prostoru se skrývá do mnohosti jednotlivostí. Celek není bez částí a části zase bez celku. Vše je jedno!
A slovo stíhá skutek a věci vezmou za své. Paběrkování necháme na potom. Protkejme své duše tělesností a zapomeňme na pochyby. Vždy jsou to jen slova. Slova. Slova. Jenom samá slova.


Autor : Jakub