Babí léto
Bezcílnost protkaná citlivostí
Chce se mi chcát...
Čas vyplněný slovy
Černá chvíle proradná
Červená Karkulka
Dítěcí
Elektročas
Hluboko v útrobách
Jazz
Kecy v kleci
Kira
Kniha ve virtuálním světě
Kolemjdoucí pán
Královské reggae
Krize osobnosti
Lavina zvuku
Lena
Lota
Malířka
MaRa
Měla babka 4 jabka
Metalák
Mramorové jistoty
Naivní
Nejtrestuhodnějí roztritost
Noční zpověď
Nový tanec
Perníková chaloupka
Pohanská litanie
Pomníky a pomněnky
Posmrtná krize identity
Při rozdělávání ohně v kamnech
Procházka nočním sadem
Prolítlo mi hlavou
Raped and Confused
Řeka
Rozbité srdce
Rozhovor dvou atheistů
Ruce v lese
Sirény
Smolíček Pacholíček
Strom
Světla blednou
Televize
Tři oříky pro Popelku
Truchloduní
U vody
Úchylácká
Věci v mlze ztracené
Večery pod lampou
voe
Za soumraku
Za soumraku (II.)
Zlověstné ticho
amanská moudrost
Čas vyplněný slovy
Tichá píseň jako stvořená pro půlnoční čas...
Balancuji na hranici slyitelnosti, abych neprobudil zlost spících ve vedlejím pokoji. Údery do kláves nejprve ruí překrásnou melodii a vzbuzují napětí. Kdo to krábe do noci své alozpěvy? Duchové se ptají. Ale nespavost básníka mluví svým vlastním jazykem. ádám jen toleranci k tvorbě. Nesoustředěnost se zakusuje zezadu do hlavy a pocit marnosti nahlodává motivaci psát dál. Jenome příběh je ji hotov. A u jej někdo zaznamená, nebo ne. Nebo nelze napsat nic, co by nebylo. A tak se s marností snoubí pocit vnitřního uspokojení, protoe vím, e není co ztratit. Nanejvý se mi to nebude líbit, a to budu ráno číst...
Otevírají se chodby a tunely. Cítím jejich monosti, třebae dosud tápu ve tmě. S roztřesenou duí kladu slovo za slovem a spoléhám na svůj cit, kterému u zítra stejně nebudu rozumět. Jedinečnost okamiku zůstává uzavřena v temnotě hrobu paměti. Jen ti, co věří ve zmrtvýchvstání, se nemusejí smrti bát. A ti, co z mrtvých vstali ji, nebojí se ít. Křehkost mylenky uzavřené do sebe se podobá čitelnosti inkoustové skvrny, je polovinu slov poslední vůle přítomnosti zakrývá.
Nesrozumitelnost mnohdy kouzlí v překvapivých barvách.
Kdo jsem?
Rozpětí křídel andělů a dusot kopyt ďáblů...
Snad jen slova do tmy uloená platí navdy a síla mylenky spí sem tam uchopuje nás, ne e bychom my uchopovali ji. Tak jako Země nepatří nám, ale my patříme Zemi. A klaun, co se staví na hlavu, nám mnohdy jenom nastavuje zrcadlo.
Kdo má oči otevřené, viz. Kdo má ui nastraené, sly. Sám sebe prohledej, poutníče. Sám sebe.
Hleděli jsme na hvězdy a čas se zastavil. Kdo takový výjev povauje za romantické klié, ztratil pevnou půdu pod nohama a potácí se bluditěm vlastních předsudků a kodolibých frází. Skepse je zdravá, jen pokud má kořeny v pravdě. Prohledej sebe sama!
Kdo jsi?
Pleskot netopýřích křídel v pavučině času. Osminohá věčnost hladově číhá v zákrytu a z jejích kusadel kanou krůpěje jedovatého zapomnění. Sérum paměti má pouze dočasné účinky a moucha lapená do vláken pavučiny je jen obětí vlastních iluzí... Ano, nesrozumitelnost umí být někdy kouzelně průzračná, pokud ovem sama sobě rozumí. Ztracenou nit vak nelze navázat a slova dokáou být zrádná jak bezedný močál. Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. est. Sedm. Osm. Devět.
Rozečtený dopis nelze jen tak odloit, i kdy nás u začne nudit. Řečník mluví a do konce. Píseň zní a do poslední noty. ivot se ije i v okamiku smrti. A smrt se rodí s narozením. Jednota věcí rozptýlených v prostoru se skrývá do mnohosti jednotlivostí. Celek není bez částí a části zase bez celku. Ve je jedno!
A slovo stíhá skutek a věci vezmou za své. Paběrkování necháme na potom. Protkejme své due tělesností a zapomeňme na pochyby. Vdy jsou to jen slova. Slova. Slova. Jenom samá slova.
Autor : Jakub